Choď na obsah Choď na menu
 


 Dozadu

 

Kapitola 3 Pravá noha pekla

Od té doby, co jsem byla v pekle, nemohla jsem usnout. Každý den jsem tím žila. Když jsem zavřela oči, pak vše, co jsem viděla, bylo peklo. Moje uši se nemohly zbavit křiku těch odsouzených. Stejně jako televizní program, jsem znovu a znovu procházela těmi věcmi, jejichž svědkem jsem byla v pekle. Vždy po noci strávené v pekle jsem druhý den pracovala na tom, jak nalézt správná slova k tomu, abych tuto hroznou věc mohla přinést celému světu.
Ježíš se mi zjevil znovu a řekl: „Dnes večer půjdeme do pravé nohy pekla. Mé dítě, nestrachuj se, neboť tě miluji a jsem s tebou.“ Jeho tvář byla zarmoucena a Jeho oči byly plné veliké něhy a hluboké lásky. I když ti v pekle jsou navždy ztraceni, věděla jsem, že je stále miluje a bude je milovat navěky. „Mé dítě,“ řekl, „Bůh, náš Otec, dal každému z nás svobodnou vůli k tomu, abychom si vybrali budeme-li sloužit Bohu nebo Satanu. Bůh nestvořil peklo pro svůj lid. Peklo bylo stvořeno pro Satana a jeho anděly. Není mojí touhou, ani mého Otce, aby kdokoliv zahynul, ale Satan svádí mnohé k tomu, aby ho následovali.“ Slzy lítosti stékaly po Ježíšově tváři. Začal ke mně znovu promlouvat: „Pamatuj na moje slova v následujících dnech, kdy ti budu ukazovat peklo. Mám veškerou moc na nebi i na zemi. Někdy se ti bude zdát, že jsem tě opustil, ale není tomu tak. Také někdy budeme viděni zlými mocnostmi i ztracenými dušemi, zatímco jindy viděni nebudeme. Ať už ale jdeme kamkoli, buď v pokoji a neboj se mne následovat.“ Šli jsme společně. Následovala jsem ho v těsné blízkosti a celou cestu jsem plakala. Několik dní jsem plakala a nemohla jsem ze svých očí setřást přítomnost pekla. Nejvíc jsem plakala vnitřně. Můj duch byl velmi smutný.
Přišli jsme k pravé noze pekla. Před sebou jsem viděla suchou a spálenou cestu. Špinavý vzduch byl plný křiku a všude byl pach smrti. Zápach byl někdy tak odporný, že se mi dělalo špatně od žaludku. Všude byla tma kromě světla, které vycházelo z Krista a hořících jam, které označovaly terén tak daleko, jak jsem jen mohla dohlédnout. Kolem nás procházeli démoni různých tvarů a velikostí. Na nás vrčeli, ale mezi sebou mluvili. Před námi byl velký démon, který dával příkazy těm menším. Zastavili jsme se, abychom naslouchali a Ježíš řekl: „Je také neviditelná armáda zlých sil, kterou tady nevidíme, démoni, jako jsou zlí duchové nemocí.“
„Běžte,“ řekl ten velký démon těm menším, podobným skřítkům a ďáblům. „Konejte mnoho zlých věcí. Rozvracejte domy a ničte rodiny. Svádějte slabé křesťany a dávejte jim falešné informace. Sveďte jich tolik, kolik jen můžete. Až se vrátíte, dostanete svoji odměnu. Pamatujte, musíte si dávat pozor na ty, kteří opravdu přijali Ježíše jako svého Spasitele. Oni mají moc vás vyhnat ven. Běžte teď po celé zeměkouli. Mám tam spoustu jiných a další ještě pošlu. Pamatujte, jsme služebníci knížete temnosti a mocnosti v povětří!“ Nato tyhle zlé bytosti začaly vylétávat ven z pekla. Dveře navrchu tunelu se otvíraly a zavíraly s velkou rychlostí. Někteří také vyšli ven tím tunelem, kterým jsme přišli. Budu se snažit popsat tyto zlé bytosti. Ten, který mluvil, byl velmi veliký, velikosti urostlého medvěda grizzly, s hlavou jako netopýr a očima zapadlýma velmi hluboko do jeho chlupaté tváře. Chlupaté paže mu visely po stranách a z chlupů na tváři mu vyčnívaly tesáky. Další byl malý jako opice s velmi dlouhými pažemi a s chlupy po celém těle. Jeho tvář byla mrňavá a měl špičatý nos. Nikde jsem na něm neviděla oči. Další měl velkou hlavu, velké uši a dlouhý ocas, zatímco další byl tak veliký jako kůň a měl hladkou kůži. Pohled na tyto démony a zlé duchy a strašný zápach, který z nich vycházel, mi zvedal žaludek. Všude, kam jsem se podívala, byli démoni a ďáblové. Ten největší z démonů, jak jsem se dověděla od Pána, dostával příkazy přímo od Satana.
Ježíš a já jsme šli po cestě, až jsme došli k další jámě. Křik bolesti, nezapomenutelného hlasu zármutku byl všude. „Můj Pane, co bude dál?“ pomyslela jsem si. Prošli jsme přímo kolem několika těchto zlých bytostí, které, jak se zdálo, nás neviděly, a zastavili jsme se u další jámy síry a ohně. V této jámě byla postava velkého muže. Uslyšela jsem ho, jak káže evangelium. S údivem jsem pohlédla na Ježíše pro odpověď, protože On vždy znal moje myšlenky. Řekl: „Když byl tento muž na zemi, tak byl kazatelem evangelia. Kdysi mluvil pravdu a sloužil mi!“ Divila jsem se tomu, co vlastně dělá v pekle. Měřil něco přes 180 cm a jeho kostra byla špinavě šedé barvy, jako náhrobní kámen. Stále na něm visely části jeho oblečení. Podivovala jsem se tomu, proč plameny nesežehly tohle potrhané a rozedrané oblečení a nespálily je. Viselo na něm spálené maso a zdálo se, jakoby jeho lebka byla v plamenech. Šel z něho příšerný zápach. Viděla jsem, jak tento muž předpažil, jako by držel knihu a z této imaginární knihy začal číst Písmo. Znovu jsem si vzpomněla na to, co řekl Ježíš: „V pekle máš všechny smysly při sobě a jsou zde mnohem silnější.“ Ten muž četl Písmo svaté a já měla zato, že to nebylo zrovna špatné. Ježíš řekl tomu muži s velkou láskou v hlase: „Pokoj, utiš se!“ Nato ten muž okamžitě přestal a pomalu se otáčel, aby pohleděl na Ježíše. Viděla jsem tuto mužskou duši uvnitř té kostlivé postavy. Řekl Pánu: „Pane, teď už budu kázat pravdu všem lidem. Teď jsem, Pane, připraven jít a říct lidem o tomto místě. Vím, že když jsem byl na zemi, nevěřil jsem v peklo ani tomu, že přijdeš znovu. Lidé tomu chtěli věřit , a já jsem dělal kompromis s pravdou. Vím, že jsem neměl rád rozdílnou rasu nebo barvu kůže a způsobil jsem, že spousta lidí od Tebe odpadla. Udělal jsem si svoje vlastní pravidla o nebi a o tom, co je správné a co špatné. Vím, že jsem mnohé svedl, a způsobil jsem, že mnoho lidí zakoplo o Tvé Svaté Slovo, a bral jsem peníze od chudých. Ale, Pane, pusť mě ven a budu dělat to, co je správné. Už nebudu brát peníze ze shromáždění. Už jsem činil pokání. Budu milovat lidi každé národnosti a barvy.“
Ježíš řekl: „Nejenom, že jsi převrátil a špatně vykládal Svaté Slovo Boží, ale lhal jsi o tom, že neznáš pravdu. Potěšení (radovánky) života ti bylo důležitější než pravda. Já sám jsem tě navštívil a snažil jsem se obrátit tě správným směrem, ale nechtěl jsi poslechnout. Šel jsi svou vlastní cestou a zlo bylo tvým pánem. Znal jsi pravdu, ale nečinil jsi pokání ani jsi se neobrátil ke mně zpět. Já jsem tam byl po celou tu dobu. Čekal jsem na tebe. Chtěl jsem, abys činil pokání, ale neučinil jsi tak. A teď už je soud stanoven.“
Na tváři Ježíše byl soucit. Věděla jsem, že kdyby tento muž naslouchal volání Spasitele, tak by tady teď nebyl. Ach, lidé, prosím, naslouchejte! Ježíš znovu promluvil k tomu odpadlíkovi: „Měl jsi mluvit pravdu a obrátil bys mnohé k spravedlnosti Božím Slovem, které říká, že všichni nevěřící budou mít svůj díl v jezeře, které hoří ohněm a sírou. Znal jsi cestu kříže. Znal jsi cestu spravedlnosti. Věděl jsi, že máš mluvit pravdu, ale Satan naplnil tvé srdce lží a začal jsi hřešit. Měl jsi činit pokání s upřímností, a ne jen tak napůl. Moje Slovo je pravda. A to Slovo nelže. A teď je už pozdě, příliš pozdě!“ Nato tento muž hrozil pěstí na Ježíše a proklel ho. Se zármutkem jsme odcházeli k další jámě. Odpadlý kazatel se stále na Ježíše zlobil a proklínal ho.
Když jsme procházeli mezi děrami ohně, ruce ztracených se natahovaly k Ježíši a prosebným hlasem k němu volali o milost. Jejich kosti byly šedočerné od pálení, žádné živé maso, ani krev, ani orgány, pouze smrt a umírání. Uvnitř sebe jsem volala: „Ach, země, čiň pokání. Jestliže nebudeš, pak přijdeš na toto místo. Zastav se dříve, než bude příliš pozdě!“
Zastavili jsme se u další jámy. Nad všemi jsem cítila velkou lítost a takový zármutek, že jsem byla fyzicky slabá a stěží jsem mohla stát na nohou. Velký vzlykot mnou otřásal. „Ježíši, velmi se uvnitř trápím,“ řekla jsem. Z jámy promluvil k Ježíši ženský hlas. Stála uprostřed plamenů, které pokrývaly celé její tělo. Její kosti byly plné červů a mrtvého masa. Pozvedla své ruce k Ježíši s nářkem: „Pane, pusť mne odsud ven! Teď Ti dám svoje srdce, Ježíši. Budu jiným svědčit o Tvém odpuštění, budu svědčit o Tobě. Prosím Tě, prosím, pusť mne ven!“ Ježíš řekl: „Moje Slovo je pravda a to Slovo prohlašuje, že všichni musí činit pokání a odvrátit se od svých hříchů a musí mne požádat, abych přišel do jejich životů, aby unikli tomuto místu. Skrze Moji krev je odpuštění hříchů. Já jsem věrný a spravedlivý, a odpustím všem těm, kteří ke mně přijdou. Nevyženu je ven.“ Obrátil se, pohleděl na ženu a řekl: „Pokud bys mne uposlechla, přišla ke mně a kála se, Já bych ti odpustil.“ Žena se zeptala: „Pane, je odsud nějaká cesta ven?“ Ježíš promluvil velmi něžně: „Ženo, bylo ti dáno mnoho příležitostí k pokání, ale ty jsi zatvrdila své srdce a nekála ses. A věděla jsi, že moje Slovo říká, že všechny nevěstky budou mít svůj díl v jezeře ohně.“
Ježíš se ke mně otočil a řekl: „Tato žena měla hříšný poměr s mnoha muži a způsobila rozpad mnoha rodin. Přes to všechno jsem ji stále miloval. Nepřišel jsem k ní s odsouzením, ale se spasením. Posílal jsem k ní mnoho svých služebníků, aby činila pokání ze svých zlých cest, ale neučinila tak. Když byla mladá žena, volal jsem ji, ale ona pokračovala v konání zla. Napáchala mnoho zlého, a přece jsem jí chtěl odpustit, pokud by přišla ke Mně. Satan do ní vstoupil a ona hořkla stále více a druhým neodpouštěla. Chodila do církve jen proto, aby získala muže. Když je našla, svedla je. Kdyby jen přišla ke Mně, všechny její hříchy by byly očištěny Mou krví. Jednou částí Mi chtěla sloužit, ale nemůžete sloužit Bohu a Satanu najednou. Každý člověk se musí sám rozhodnout, komu bude sloužit.“
Třásla jsem se od hlavy k patě kvůli těm hrůzám pekla. Plakala jsem: „Pane, dej mi sílu jít dál!“ Ježíš mi řekl: „Pokoj, utiš se!“ „Pomoz mi, Pane,“ plakala jsem. „Satan nechce, abychom se dověděli pravdu o pekle. Ani v těch nejdivočejších snech bych si nikdy nedokázala představit, že by peklo mohlo být tak hrozné. Drahý Ježíši, skončí tohle někdy?“ „Mé dítě,“ odpověděl mi Ježíš, „pouze Otec ví, kdy přijde konec.“ Potom ke mně znovu promluvil: „Pokoj, upokoj se!“ Velká síla na mne sestoupila s těmito slovy.
Pokračovali jsme v cestě kolem těchto jam. Každou osobu, která v nich byla, jsem chtěla vytáhnout z jámy ohně a položit k nohám Ježíše. Velmi jsem uvnitř plakala. Myslela jsem si pro sebe, že nikdy nechci, aby se moje děti dostaly na toto místo. Nakonec se ke mně Ježíš otočil a tiše řekl: „Mé dítě, teď půjdeme k tobě domů. Zítra večer se vrátíme do této části pekla.“
I když jsem byla doma, stále jsem plakala. Během dne se mi promítaly hrůzy pekla a utrpení všech těch lidí, kteří tam jsou. Každému, koho jsem toho dne potkala, jsem řekla o pekle. Řekla jsem jim, že utrpení pekla je mimo lidské chápání. Vy, kteří čtete tuto knihu, prosím vás, velmi naléhavě vás prosím, čiňte pokání ze svých hříchů. Volejte k Ježíši a požádejte ho, ať vás spasí. Volejte k němu ještě dnes! Nečekejte na zítřek, zítřek nemusí přijít! Čas běží velmi rychle. Padněte na kolena a buďte očištěni od vašich hříchů. Chovejte se dobře jeden k druhému. Kvůli Ježíši buďte k sobě milí, a jeden druhému odpouštějte. Pokud se na někoho hněváte, odpusťte mu. Hněv nestojí za to, abyste kvůli němu šli do pekla. Odpouštějte tak, jak Kristus odpustil vám. Ježíš je schopen nás podpírat, pokud máme srdce hotové k pokání a necháme-li Jeho krev, aby nás obmyla od každého hříchu. Milujte své děti a milujte své bližní jako sebe sami. Čiňte pokání, a budete spaseni!

 Dopredu